Lehkost

30. září 2008 v 22:01 | Lucy |  Má tvorba
Jak snadno se spojí
dva životy v jeden.
Jak snadno se zhojí
srdce plněné jedem?

Jak snadno se zapomene
na nádherné chvíle.
Jak snadno se připomene
krása školní ple.

Jak snadno se zničí
nádherný vztah.
Jak snadno se křičí:
,,Ty jsi ten vrah!"
 

Kobra

3. května 2008 v 14:45 | Lucy |  Má tvorba
V koutě tiše sedí,
Jen trpělivě vyčkává,
Na prázdnotu hledí
Než jeho chvíle nastává.
Drápy tvrdě zatíná,
dravým pohledem vraždí,
Oběti tak napíná,
Až nakonec je zazdí.
Mrtvá těla skrytá v stěně,
Jež tajemství skrývají,
Jak za vraždou se hned žene,
oběti mu splývají.
Tolik mrtvých těl,
Která hrůzně křičela,
On jen tiše šel
A v koutě kobra syčela.
Kobra smrti, utrpení,
Symbol hrůzného podsvětí
i ďáblova udeření,
co přináší neštěstí.

Víly

3. května 2008 v 14:34 | Lucy |  Má tvorba
Víly z lesa v kruhu tančí,
Ladnými pohyby oslňují,
Jen jedna mezi nimi kráčí
- naše srdce tak naplňují.
Ruce zvedají, měsíci tvář svou nastavují,
Letmý úsměv mají na tváři,
Lehkými skoky překážky přeskakují,
Síla krásy, lásky zazáří.
Hleď na ně, jak se kroutí,
Jak předvádí se v noci temné.
Pohled na ně nezarmoutí,
Když působí tak jemně.
Křehké bytosti měsícem stvořené,
Poletují smutně po lese.
V temné noci, kde jsou zavřené,
Kde štěstí nikdo nesnese.
Jaké je to podivné,
Že jsou zvenku krásné,
zatímco srdce šedivé
jim popelí a hasne.
Jednou skoná úplně,
Co pak se bude dít?
Bez povrchní krásy
My budeme žít.
 


Dnešní doba

12. dubna 2008 v 8:04 | Lucy |  Má tvorba
Říkala jsem si, že bych sem po dlouhé době mohla něco dát. Ale co? V poslední době nemám náladu na psaní, jsem zase nemocná a inspirace chybí. Veselých věcí se děje spousty, ale já nedokážu psát vesele. I když vznikla jedna veselá básnička, ale je natolik osobní, že ji sem nedám. No a tak mě napadlo, že bych vám sem mohla dát pro změnu jednu svoji úvahu. Psala jsem ji jako slohovou práci do školy, ale myslím, že se celkem povedla a hlavně by mě zajímalo, jestli i vy vidíte dnešní svět jako já.
Při pohledu na lidi a jejich chování si uvědomím, jak je dnešní doba uspěchaná a povrchní. Jen velmi málo z nás chodí pomalu, vnímá svět i ostatní kolem sebe a kochá se krásou přírody. Většina telefonuje, poslouchá hudbu a spěchá. "Vždyť čas jsou peníze." Odpoví na otázku, proč nezpomalí a nerozhlédnou se kolem sebe. Každý se stará jen o to, aby měl pokud možno co nejvíce svých zelených papírků pohromadě. Neuvědomují si, o kolik nádherných okamžiků se ochuzují. Stačí se projít parkem, chvíli pozorovat batole, které se sotva drží na nohou, malé štěňátko, co boří čumáček do sněhu nebo první rozkvetlou květinu, a hned se dá na svět dívat o něco veseleji.
Mnozí se o tuto krásu připravují, protože znají jen cestu z práce domů, k lékaři a do nejbližšího obchodu. Jakmile se jich zeptáte kudy do lesa, jejich odpovědí je strohé "nevím."
Rozprášit tak lesní vůni o víkendu v supermarketu, mnoho z nás by se domnívalo, že jsou v opravdové přírodě. Co na tom, že se s touto vůni mísí zápach hamburgerů a Coca - Coly.
Často podřizujeme náš životní styl nejenom penězům, ale i pomyslným hodnotám jako jsou značková oblečení, zahraniční dovolené a luxusní auta. Vždyť o co by byla hezčí holčička v obyčejných šatičkách s krajícem posoleného chleba než malá dáma oblečená do nejnovější kolekce firmy Adidas s hranolky v ruce. Jsou i pokusy o návrat ke starším dobám, což se projevuje různými retro styly, které jsou ale bohužel opět projevem snobství a majetku.
V dnešní době se nehledí na vlastnosti, ale především na vzhled. Ideálem mladých lidí už dávno nejsou hrdinové z knížek, jako tomu bylo dříve. Nyní to jsou vyhublé modelky, slavní zpěváci a postavy z filmů. Ti ale nejsou těmi nejlepšími, kteří si zaslouží naši úctu a obdiv.
Bohužel dnešní životní styl postihuje i ty nejmenší. Generace dnešních rodičů si neuvědomuje, jak důležitá je výchova, která velmi ovlivňuje budoucí životní styl dětí. Velká část maminek se dostatečně nevěnuje svým dětem z důvodu budování kariéry - ať už z nutnosti či dobrovolně. Jejich malé šestileté ratolesti navštěvují jeden kroužek za druhým, úkoly píší v družině a o víkendu nebo prázdninách jezdí na tréninky, zápasy a soustředění. Komunikace s rodiči zaniká. Maminka se vrátí unavená z práce a zmůže se jen na přípravu večeře, zeptá se, jak bylo ve škole a podepíše sešity. Neuvědomí si, že problém nastane, až dítě přijde do šesté třídy, kde přestává fungovat školní družina. V lepším případě dítě tráví čas u televize, počítače nebo playstationu. V tom horším se začne potulovat po ulicích, kde snadno narazí na partu lidí, která velmi ovlivní jeho další chování a rozhodování. Zaniká zájem o školu, rodinu a dokonce zapomíná i na své koníčky. To vše jen ze strachu být sám v prázdném bytě s potřebou komunikovat s jakoukoliv osobou.
Myslím, že do budoucna by bylo dobré přehodnotit a změnit dnešní životní styl, aby se co nejméně podobal žití v uzavřené plastové krabici.

Černý kocour

1. března 2008 v 21:34 | Lucy |  Má tvorba
Černý kocour strnule hledí,
své zelené oči upírá.
V klidu na zemi sedí
a bludný kruh zavírá.
Kruh neštěstí a samoty,
v němž lid bloudí.
I za cenu němoty
po pohlazení touží.
Velké krásné zvíře,
co samotu zahání,
dohání nás k víře,
že i ty máš nadání.
Nadání radosti
- rozdávat ji všem.
Nadání starosti
a pomáhat těm.
Těm, co tě potřebují,
pro jejich život žít.
Těm, co si tě představují,
jak anděla, jímž máš být.
Andělem svých blízkých,
na kterých ti záleží,
v myšlenkách jsi čistý
a tento úděl ti náleží.

Silnice

1. března 2008 v 21:30 | Lucy |  Má tvorba
Silnice běží jen tak dál,
do neznáma vede,
je jí jedno, kam sis přál,
svou cestou tě svede.
Cestou přírody probuzené,
kterou uznávat smíš.
vede vás, a´t nejste ochuzené,
teď dostanou se výš.
Toleruj chod života,
zařa´d se a pomáhej,
no co, že jsi novota,
na posměšky nedávej.
Ta silnice ti ukazuje,
kam vést život, kudy jít,
ta silnice ti zakazuje
kalich smrti a smutku pít.

Na neúspěchy nemysli
a pokračuj dál
a teď už jen vymysli,
jak dál žít by sis přál

Strom

1. března 2008 v 21:25 | Lucy |  Má tvorba
U potoka čím dál výš
velký strom ční,
poskytuje úkryt a skrýš
těm, co své sny sní.
Strom jen mlčí,
své přání sdělit smíš.
On jen zaševelí,
co máš dělat spíš.
Poskytuje útěchu a klid.
Přijď za ním, kdy chceš,
nic na něj nemá vliv,
jen jeho tajemství střež.
Větve sklání níž a níž,
snad tě lépe uslyší,
ty mluvíš a způsobuješ tím,
že i vítr kol prosviští.
Neviš, co dělat dál?
jdi tam a mlč - to nevadí,
on splní, co sis přál
- tajemný strom ti poradí.

Dům

1. března 2008 v 21:21 | Lucy |  Má tvorba
Na zemi stojí,
do výšin se rozpíná,
osudy spojí,
vůbec nic nevnímá.
Hustý temný dým,
co z jeho útrob vychází,
on ničí jím,
vše, co kolem prochází.
Nahání strach,
podivné zvuky vydává,
není to vrah,
co oběti nadává.
Kdo kol projde,
musí se zastavit,
nádheru najde
a nechá se překvapit.
Velký dům ho pohltí,
už nevyjde ven,
na křídle krásy pryč odletí
a z života zbyl sen...

Let do neznáma

1. března 2008 v 1:15 | Lucy |  Má tvorba
Pluje na nebi,
roztahujíc křídla,
létá nad zemí
bez vody a jídla.
Na nás dohlíží
i na naše svědomí.
Lásku vyhlíží,
kam letí-to nepoví.
Do neznáma míří,
chce se zbavit samoty,
naději kol šíří,
jak se zbaví němoty?
Slétá k zemi,
krásné lidi vidí.
Tak dlouho v Nebi,
teď srdcem se řídí.
Našlápne měkce,
zkoumavě hledí
Promluví lehce,
o křídlech neví,
Obklopí jej zář,
vše podivně svítí,
jeho šťastná tvář
je jako bílé kvítí.
S prvním slovem,
co ze sebe dal
-ta krása kolem,
on člověkem se stal.

Nejmenovaná

1. března 2008 v 0:41 | Lucy |  Má tvorba
Na co žít,
proč umřít?
Proč zde být
a dál snít?

Prázdnota a tma,
co pohlcuje okolí
Velký boj a hra,
co nemáš až tak prohraný

Požár a zář,
co do tmy svítí
Oči a tvář,
co znamenají žití.

Domov a rodina,
co teplo nám dává
Krásná tvář nevinná,
co naději dává

Naděje a láska,
jenž mámí úsměv na tváři
Jak Zvíře a Kráska
každý jednou zazáří

Úspěch a závist,
jež sourozenci jsou
Láska a nenávist,
co věčně se přou.

Spory a hádky,
co unavují lid
Bolest i války
- i přes ně lze žít

Každý z nás dýchá,
svůj úděl má,
o ostatních slýchá,
pomocnou ruku dá.

On a Bůh

8. února 2008 v 19:48 | Lucy |  Má tvorba
Byl tam sám. I když ne - on a Bůh. stál pod Ním a zrak svůj naň zdvih. Proč tam stál, když moh´ jít a dál žít?! Tak tam stál a s ním žal, jenž ho dral. Žil bez ní, jen on sám.
Bůh to zřel a řká: ,, Proč jsi sám? Jen sám a bez mých rad? Já bych rád, když byl bys se mnou a já v tvých snech byl, kde zřel bys můj hlas."
A muž řká: ,, Já hřích mám - mord se stal, když kůl já do ní pích. Do té, co rád mám a byl tu jen pro ni. Teď jsem tu sám a žít s tím mám. Co však stát se má, ať je - Ty máš můj svět a já Tvůj hněv."
A Bůh mu řká: ,, Já tvůj svět mám a cos ním? Ty hřích máš a trest máš mít. Já cit mám a chci ti dát, co mít máš. Tak zkus mi říct, co ti dát."
A on nic. Jen tam je a svůj hřích má. Ráz zrak zdvih a řká: ,,Já už smrt mám . Žít bez ní je smrt. Já rád bych šel v Ráj, kde s ní bych byl a své sny snil..."
Bůh se vzdal, když v Ráj ho vzal a dlaň mu dal, ať za ním jde dál."
Tak tohle je příběh, který vznikl jako úkol do školy.. měli jsme vymyslet příběh skládající se ze slov o jedné slabice...

Okno

3. února 2008 v 12:23 | Lucy |  Má tvorba
No tak otevři svou drobnou dlaň, ať mohu Ti dát srdce své....
Sedí na židli hned vedle okna, ze kterého kouká nepřítomným pohledem. Co se jí honí hlavou, se můžeme jen domnívat. Ale ty její oči.. Jak jsou krásné a zároveň bezmocné.
Ano, oči jsou oknem do duše... Stejně jako její kukadla i ona je krásná, ale smutná... Velice smutná. Je ve věku, kdy by ji mohl trápit nějaký chlapec, ale to by přece koukala trošku jinak. Nevím, jak se to pozná, ale z této dívky sálají problémy, smutek a počátek bezcitnosti. Její trápení je natolik velké, že se obrnila nejen proti němu, ale proti celému světu. Protože svět znamená jen další a další problémy. A jestliže si je připustíme moc k tělu, tak se z toho jednou zblázníme a sesypeme. Už z nás nebudou lidé, ale trosky. Chodící schránky z kůže zcela bez citu a bez chuti žít.

Ona neví, že ji pozoruji. Každý den chodím a dívám se jak sedí a potřebuje pomoci. Jenže nic o ní nevím natož to, jak se jmenuje. Ano, mohl bych počkat až dole někdo otevře, vejít do domu a dle oken určit její byt.. Ale co bych jí asi tak řekl? Přece tam nemohu jen tak vpadnout a oznámit jí, že má nějaký problém a že bych jí rád pomohl.
Co by mi na to asi tak mohla říct? Poslala by mě pryč a já bych šel... jako zbabělec, který nedokáže pomoci těm, co to potřebují...

Raději odvrátím pohled a změním směr chůze. Zamířím domů s myšlenkami běhajícími v hlavě. Jenže kdyby se mě kdokoliv zeptal, na co myslím, nedokázal bych ten zmatek v mé hlavě popsat.. Prolínají se jedna s druhou..Potřebuji si v sobě udělat pořádek, sám nevím, co cítím. Vím, že bych měl něco udělat, ale co?
Má obava, že si ta mladá dívka něco udělá, je čím dál tím větší. Třeba v tom okně sedí a čeká na vhodnou chvíli, aby mohla skočit. Myslí si, že se takhle odprostí od všech problémů, ale to není pravda!!! Naopak, lidi, co jí znají zahalí smutek a stesk, po její přítomnosti.

Najednou mám v hlavě čisto, vím, co udělám... Z věšáku seberu bundu a rychle vyjdu ven... Normálně bych asi bloudil, ale najednou mě nohy nesou samy.. A dokonce i na správné místo. Stojím před jejím barákem, koukám do okna, kde jsem ji ještě dnes ráno mohl zahlédnout, ale nyní nic.. Asi spí, říkám si, vždyť všude je zhasnuto, a to jen já tady jančím jak nějaký blázen. Ještě chvíli koukám do okna mladé dívky.. nevím, kolik času mohlo uběhnout.. mně to přijde jako chvíle, ale lampy zhasly a pomalu vychází Slunce... Otočím se na posledy k oknu, které mě tolik přitahuje a najednou spatřím pohyb.. Jemná ruka otáčí klikou a otevírá okno... Ale nesedí na židli, jako obvykle.. Sedá si na parapet, nohy spuštěné dolů.. Vím, co chce udělat, musím jí v tom nějak zabránit... Najednou se odrazí, já jen slyším, jak se z mých úst vydralo bolestné "Nee!" ale pozdě. Leží na zemi v kaluži krve, nedýchá, zavřené oči má... Jen výraz tváře se jí změnil, je spokojenější, uvolněnější.. Ano, te´d už vím, že ona to prostě musela udělat. Musela skočit, jinak by se svého smutku nikdy nezbavila...

Zvony už vyzvání

28. ledna 2008 v 19:36 | Lucy |  Má tvorba
Zvony už vyzvání,
poslední ten den,
na co je vyznání,
když sám zůstal jen...
Nevinná tvář,
jenž v rakvi vyniká,
hleď na tu zář,
co v smrti zaniká.
Záře krásy, pochopení,
skví se v tváři té,
co prožila utrpení
- jeho, své i mé.
Pod tíhou hříchů všech,
zlomila se a zemřela.
Teď tíží ji jen mech
a socha, co tam opřela.
Zvony už vyzvání
na dobrou noc,
poslouchej vyznání,
že rád tě měl moc...

Hvězdička naděje

22. ledna 2008 v 23:13 | Lucy |  Má tvorba
Hvězdičko blískavá
zůstávej na nebi...
Buď tu s námi
- i když jsi samotná
a nenech se pohltit...
Nedej se a nezhasínej
zůstaň a sviť,
ať máme naději
na lásku a svůj život snít...

Poutník 2

13. ledna 2008 v 20:29 | Lucy |  Má tvorba
Poutník jdoucí tunelem,
nemá co jíst a pít,
je si jist svým údělem,
ví, že dál nechce žít.

Zcela sám a opuštěný,
jen on a jeho svědomí,
svět je před ním uzavřený,
už nikdy se víc nedozví...
Toto je dřívější a kratší verze..

Pomoc světu

28. prosince 2007 v 3:20 | Lucy |  Má tvorba
Vycházím ze dveří s pocitem, že nepatřím na tento svět. Každý člověk kolem mě je něčím nadaný, má v sobě talent, kterým pomáhá lidem a tím i této planetě. Jen já stále ještě netuším, čím bych mohla obohatit blízké. Snad jen tím, že mi nic nejde, na co sáhnu, to zkazím. Při umývání nádobí mi z rukou padají hrníčky na zem a jsou roztříštěny na stovky malých kousků. Při tenisu, do kterého mě nutí táta, trenéra trefím míčkem do hlavy - a to několikrát po sobě během jedné lekce. Ruce mě neposlouchají a raketa se podivně viklá, až se vysmíkne a odletí pryč.
Takto zamyšlená procházím ulicemi. Nevnímám okolí, jako bych měla klapky na očích a špunty v uších. Něco mě vytrhne z přemýšlení, snad je to zvuk kamínku, do kterého jsem kopla a on odletěl o kousek dál. Nevím, co se se mnou stalo , ale najednou si začínám všímat lidí kolem sebe. Ano, tak tenhle pán s kufříkemje velice unavený, určitě toho má mnoho v práci a doma ho ještě čeká rodina, které se musí věnovat. A tahle slečna se velice trápí, nejspíše kvůli nějaké velmí blízké osobě, která ji zradila.
Chodím takhle ještě dlouho a prohlížím si okolí. Těžko říct, co mě to popadlo, nikdy dříve se mi nestalo, abych se zabývala trápeními cizích lidí. Tímto způsobem dojdu až do nedaleké botanické zahrady. A najednou mě něco zarazí. Stojím u vstupní brány a jsem ohromena, ani pohnout se nemohu. Vždyť já zapomněla, že je jaro a vše kolem se tak nádherným způsobem probouzí. Procházím mezi květinami, nasávám tu překrásnou vůni poupat, slunce a čerstvě rozmrzlé půdy. Až po delší době se proveru a jsem schopna vnímat i to ostatní. Mezi růžičkami sedí sýkorka a pije vodu z listů. Na tento úžasný okamžík čeká mladý fotograf a jakmile ptáček skloní hlavičku, muž začne zběsile cvakat fotoaparátem. Oči má rozzářené a rty se pohybují vešťastném úsměvu. O kousek dál sedí na břehu jezírka mladá dívka s krásnými hnědými vlasy, v ruce drží náčrtník a vedle sebe má položeny pastelky. Chvíli nepřítomně hledí na přirodu před sebou, pak po dlouhém přemýšlení uchopí jednu ze svých výtvarných pomůcek a pustí se do díla. I když pohled na rodící se dílo je úžasný, jdu dále. Úzký chodníček mě vede mezi kopretinami, krásnými keři a spousty dalších rostlin, o kterých jsem dříve neměla ani ponětí.
Přicházím do rozkošného parku, který je součástí velkého areálu zahrady. Na plácku porostlém čerstvou a nadýchanou trávou trénují dvě malé holčičky všelijaké gymnastické cviky. Jsou velice ohebné a jejich paní cvičitelka by z nich jistě měla velkou radost. O několik metrů dál sedí asi patnáctiletý hoch s kytarou, ze které se linou líbezné tóny. nejsou to akordy z rockových písniček, ale Bachovo Bouree. Je to nádherná kulisa, která doplňuje tuto jarní atmosféru.
Teď už vím, že každý se pro něco narodil - i já...Vždyť na světě je tolik činností, které jsem ještě nezkusila. A to, že mi nejde tenis neznamená, že jsem neschopná. Je mi teprve šestnáct let a mám ještě spoustu času objevovat to, v čem bych snad mohla být dobrá. A nyní věřím tomu, že každý z nás si svého koníčka objeví. Chce to jen nebát se poznávat nové věci a dívat se kolem sebe. Jsem si jistá, že každému se jednou rozzáří oči nadšením z činnosti, která ho baví... Teprve potom přijdeme na to, že jsme pro tento svět něco udělali - že jsme ho naplno prožili....

Bílá smrt

23. prosince 2007 v 22:34 | Lucy |  Má tvorba
Leží v posteli a všude kolem ní je vše bílé. Stěny, podlaha, lampa i malá pípajicí skříňka. Bílá - barva čistoty,nevěst, andělů a jakési záchrany. Taková je dnes, ale jen málokdo ví, že dříve byla barvou smutku. Ale ona to ví. Rozhlédne se kolem a její mysl obepne temný mrak. Jak ráda by vstala, sama se nadechla, protáhla a šla se projít třeba do parku. Co by dala za to, kdyby se mohla sama najíst, napít a nemusela mít v těle napíchané všelijaké hadičky. Ale i tohle všechno by oželela, jen kdyby věděla, proč tu leží. Jak šťastná by byla, kdyby za ní kdokoliv přišel, chytl jí za ruku a ujistil, že vše bude dobré. Ne, nikdo takový už není, zůstala sama. Sama na celý svět a na boj s ním. Jenže teď už ví, že to nezvládne. Ví, že boj její osoby proti osudu má předem prohraný. Ale i přesto doufá, modlí se a především věří - v sebe, v Boha, a v to, že třeba jednou zjistí, co se stalo.
Oči má zalité slzami, bílá barva strašlivě oslňuje a tak je raději zavře. Co na tom, že je zavírá naposledy. Ona to neví, netuší, že opouští svět, kde zůstala úplně sama. Umírá s vírou, že vše bude dobré. Umírá kvůli kamarádovi, kterého chtěla zachránit. Ano, zachránila ho, ale za cenu své smrti. Neví, že není opravdový kamarád. Ten by se na ni nevykašlal, přišel by za ní poděkovat a hlavně utěšit ji a ona by nebyla tak sama...

Poutník

17. prosince 2007 v 16:40 | Lucy
Poutník jdoucí tunelem,
vláčí s sebou strach.
je si jist svým údělem
- stává se z něj vrah.
Zabil naději,
co v srdci měl.
Byl by raději,
kdyby žít směl.
Jenže život bez naděje
nemá cenu žít.
Osud do vínku naleje
mrtvou vodu pít.
S odporem vypije
svůj kalich hořkosti,
ze světa odlije
- svůj život odhodí.

Dítě

11. prosince 2007 v 9:17 | Lucy |  Má tvorba
Kráčí cestou v tmavém lese,
ubývá jí sil.
Velkýhřích si s sebou nese,
zastaví se včil.
Sklopí krásné modré oči,
které smutek zahalil,
celý svět se teď zatočí,
všechnu radost odplavil.

Bez naděje, beze studu,
šaty bílé odhodí
a se slovy ,,ZDE NEBUDU!"
Kamenem se zavraždí.
Nikdo nemá ponětí,
co to pro svět znamená,
že přišel o dva životy
- o dívku a dítě bez jména

Další články


Kam dál