Květen 2006

Příběh, který mě napadl ve vlaku...

14. května 2006 v 13:40 | Lucy |  Má tvorba
Strom v lese je tak lákavý... Stačí uvázat lano, dát si ho kolem krku a skočit. Nemůže to být zase tak těžké. "Katovu smyčku" se naučila už dávno - poté, co nevyšly její předešlé pokusy (léky, žiletka a skok z okna.) Je dobrý pacient pro psychiatry. Je jasné, v léčebně si pobyla celkem dlouho. A tak si všichni myslí, že je v pořádku. Navenek možná, ale vevnitř zůstane navždy ztracená. Ztracená ve svých vzpomínkách a nechutí k životu. Ne, tyhle stavy už nechce znovu zažívat. Je to tak jednoduché. Jen vyšplhat na strom, pak už to půjde samo.
Vytahuje tužku, chce napsat dopis na rozloučenou. Ale neví, co by v něm mělo být. Že je nešťastná?! Že ji to tu nebaví?! To psala třikrát a NIKDO ji nepochopil. Spíš ji nechtěli pochopit. Každý si klepal na čelo. Bavili se o ní za dveřmi a mysleli si, že je neslyší. Jak jsou naivní! Znají jen nemoci z učebnic, ale o člověku neví nic. Jak je ten svět ubohý. Ne, to není světem. Lidi jsou ubozí. Jenže lidi tvoří svět! Ten hnusný, lživý a nechutný svět. Svět bez lidí by byl krásný. Krásný a neponičený.
Dnes je ten správný den. Bere si baťoh, ve kterém má učení a lano... Doma nechá tradičně vzkaz. Je na něm, kdy přijde. Ale ví, že dnes nepřijde. Už nikdy nepřijde
Je tu tolik stromů, který si má vybrat! Bloudí lesem, z tolika stromů se vybírá těžko. Ano, je to tenhle. Už našla svůj strom. Nejnižší větev je tlustá a pevná. Hlavně aby to vyšlo. Nechce dál čekat a vymýšlet další možnosti. Už se načekala dost.
Sedí na větvi a chystá si pečlivě lano. Nejprve uváže smyčku, kterou by zvládla i poslepu. Tolikrát ji doma trénovala... Smyčka je hotová. Uvazuje lano k větvi, je příliš dlouhé, a tak ho musí několikrát omotat kolem větve.
Dává si smyčku kolem krku, ale pořád sedí na větvi, nohy svěšené dolů. Teď je dobrá šance, ale nějak nemůže. Teprve teď si uvědomila, co slyší a vidí kolem sebe. Poslouchá zpěv ptáků a pozoruje veverku. Ne, teď už nemůže. Když si uvědomila, že svět může být taky krásný, tak už to nejde. Je rozhodnutá, chce si sundat lano z krku, ale uslyší výstřel, vidí srnku, která padá k zemi. Vykřikne : "Ty hajzle!" A aniž by si cokoliv uvědomila, seskočí ze stromu.
Nemůže dýchat, zavírá oči. Její život skončil tak, jak chtěla. Ale zrovna, když pochopila svět.
Jak smutné...

Vlak

14. května 2006 v 13:39 | Lucy |  Má tvorba
Sedí na kolejích a čeká... Čeká na vlak, který ji zachrání. Chce zachránit od lidí a tohoto světa. Má ho plné zuby. Peřád sedí a čeká. Jenže na této koleji jel vlak naposledy před 10 lety. Ale nevadí jí to. Vytrvale sedí a přemýšlí. O svém životě vzpomínkách a bolesti, kterou zažila. Už se z ní nevzpamatovala. Vždy't zrada milované osoby tak bolí. Od té doby tu každý den sedává a vyčkává.
Pevně věří, že jednoho dne tu vlak pojede. Když tu jezdil dříve, tak proč ne teď! Pohled na ni je zajímavý. Pro většinu lidí byla divná, teď už si ji nikdo nevšímá. Smířili se s tím, že každé ráno vidí dívku, která sedá na kolej a čeká tam až do večera. Pak se zvedne a někam odejde. Nestarají se o ni a ona je ráda.
Dnes ráno sem zase přišla. Opět si sedla a v hlavě jí běhaly vzpomínky. Po dlouhé době brečí. Slzy se jí kutálejí po tváři. Nevidí přes ně, ale slyší. Slyší zvuk vlaku, který přijíždí po koleji směrem k ní. Po tak dlouhé době se konečně dočkala...

Temnota

14. května 2006 v 13:38 | Lucy
Všude světlo,
všude krása.
Nikde tma
a nikde vrána.



Po obloze hledám vránu,
již přeletí zemskou bránu.
Rozhlížím se, nikde černo,
všude krása, bílé světlo.
Hledám tmavý, tichý kout,
jež by mě mohl obejmout.
Být pohlcena temnotou,
co pomůže mi rozhodnout.

Chci být sama, osamělá,
celým světem zapomnělá.
Odprostit se od lidí,
co tmu a černo nevidí.
Potopit se do temnoty,
slyšet tiché, zvláštní kroky.
Zavřít oči, tiše snít,
černou vodu v klidu pít.

Ďábel

14. května 2006 v 13:36 | Lucy |  Má tvorba
Černé zvíře letící k oblakům,
jež přináší strach.
Letí k tejemným zázrakům,
co život zavane k nám.

V půlce cesty zastaví se,
obrací svou tvář.
Lidského života nebojí se,
ví co ho čeká dál.
Vrací se zpět mezi lidi,
které dobře zná.
Neustojí těžkou chvíli,
svou chybu neuzná.

V podzemí byl spousty let,
nechce jít zpět zas.
Tak si na kolena klek,
a prosí Božskou stráž.
I přes těžké hříchy,
Bůh propustí ho dál.
Sám se zbavil pýchy,
zbytku přučí ho Ráj.

Anděl

14. května 2006 v 13:35 | Lucy |  Má tvorba
Jdoucí poutník, jdoucí pouští,
nemá co jíst a pít.
Zcela sám hledá houští,
kde by se mohl skrýt.
Utíká pryč od samoty,
nesnese být sám.
Chce se opít do němoty,
neví kam jít dál.

Nohy se mu pletou,
nezbývá mu čas.
Květiny tu nekvetou,
radost není v nás.
Cítí se osamělý,
nechce žít víc dál.
Pohled má roztěkaný,
jako by se bál.

Do svých rukou vezme kámen,
uhodí se do hlavy.
Padne k zemi, je s ním amen,
život už ho nebaví.

Duše vzlétne k nebi,
kde ho přijmou hned.
O zlé zemi neví,
nezajímá ho svět.
Narostou mu křídla,
je volný jako pták.
Tato krásná pravda
neoslní ho však.