Květen 2007

Láska

13. května 2007 v 7:19 | Lucy
Po obloze letí něco velmi zvláštního. Roztahuje to svá velká křídla a s jemnými, plavnými pohyby plachtí po nebi, které je téměř bez mraků. Za letadlo by jej mohl považovat snad jen blázen. Ale, co to tedy je? Snad nějaký zvláštní druh ptáka, který se sem nějakou náhodou zatoulal, a teď s jen dívá na dnešní nespravedlivý svět. Ale co... Pokud nepřiletí blíž, stejně nezjistím, co je zač.
Raději si sednu na opuštěný, zanedbaný hrob a opřu se o plevel porostlý náhrobek. Kdyby o něj někdo pečoval, byl by nádherný. Jméno a data jsou napsány úhledným gotickým písmem, fotka je sice úplně vybledlá, ale lemuje ji jednoduše zdobený rámeček. Na vrcholku kamene stojí asi dvaceticentimetrová soška anděla se svěšenými křídly a smutným pohledem. Všechny tyto detaily vytvářejí ideální místo pro přemýšlení. Co na tom, že je na hřbitově. Nestraší tu a je zde bezpečno. Jen lidské předsudky a výmysly udělaly pohřebiště strašidelným a nebezpečným pro obyčejného člověka. A ten, co sem chodí je podle nich blázen...
"Co se to děje?" Leknu se, protože kousek ode mě se ozve hrozná rána, jejíž intenzita se zesílí o to, jaké tu bývá ticho a klid. Ale dál už nic neslyším. Zavírám oči a vracím se zpět ke svým myšlenkám. Dnes se zamýšlím nad časem - jeho definicí, kterou nezná nikdo. Vždyť ani nevíme, co to je a jak vypadá. Čas je vlastně jen označeni, taková přezdívka, a hodiny či minuty jsou jen uměle vytvořené veličiny. Třeba je ve skutečnosti čas úplně něco jiného.
"Au!" Ozve se tiché zasténání, které mě vyruší z mých úvah. Zaposlouchám se pozorněji a uslyším tiché naříkání a pláč. Zvednu se a vydám se za nářkem. Ale tak, jak začal, zase hned ustal a já ztratila přehled, kde by mohla být sténající osoba.
"Je tu někdo?" Optám se do ticha. Ale odpovědí je mi jen šelest větru hrajícího si s listy v koruně stromu. Teprve poté, co svůj pohled zaostřím na tlustý kmen, spatřím tělo opírající se o tmavě hnědou rozpraskanou kůru obrovského kaštanu.
Beze strachu i studu zamíří mé nohy po směru, odkud se line pláč. Nemůžu tu osobu nechat bez pomoci, kterou zajisté potřebuje. Ale to, co spatřím mě překvapí... Sedí na zemi opřený o široký kmen. Jeho velmi krásný obličej s jemnými rysy lemují hnědé vlasy, po kterých stéká pramínek krve. V hlubokých pomněnkových očích mandlového tvaru se odráží bezradnost, bolest a utrpení. Ze zad mu vyrůstají velká křídla, která kdysi musela být zářivě bílá a ohromující. Nyní jsou šedá, rozcuchaná a smutkem svěšená.
"J, Já jsem spadl." Pronese tichým, chraplavým hlasem. Otevírá pusu, chce ještě něco říct, ale vidím, že má velké bolesti, jen tiše zašeptám: " Pst... Nic neříkej, vím, co mi chceš vykládat." Ale nevím vůbec nic. Proč asi spadl? A co tu vlastně dělá? Na tomto zlém světě nemá co pohledávat taková čistá duše, jakou má on.
Posadím se vedle něj, lehne mi do klína a zavírá oči. Dýchá velmi těžce a pomalu. Je zřejmé, že umírá. Ale i přesto je pohled na něj krásný. Umírá s důstojností a pocitem, že vykonal to, co bylo jeho údělem. Na tváři mě chladí slzy, nedokážu pochopit, proč zrovna on. Vždyť na světě je tolik lidí, kteří si nezaslouží kochat se krásou přírody.
Nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Snad hodinu, možná i půl dne, nedokáži to odhadnout. Ale po nějaké době mi přijde divné, že jeho tělo nechladí, jak je obvyklé, ale sálá z něj teplo a podivná záře. Z ničeho nic začne blednout a mizet, až se ztratí úplně. Nevěřícně hledím na své prázdné ruce, ve kterých ještě před chvílí ležel. Teď tam zůstala jen skleněná lahvička s korkovým uzávěrem. Jsem zvědavá, co obsahuje. Vyjmu uzávěr a ucítím jemnou vůni. Jde jen těžko popsat, co vše obsahuje. Chvíli cítím růže a pivoňky, ale o něco později tuto vůni přebijí další složky, které láhev obsahuje. Voní to jako... Ani nevím, musím najít vhodné slovo...Ano, už to mám... Jen jedno slovo je pro tuto vůni vhodné - LÁSKA. Z flaštičky se line vůně lásky.
Je to zajímavé, nevím, proč zrovna láska. Časem na to třeba přijdu...
Najednou mi přejede mráz po zádech, na rukou mám husí kůži, je mi zima. Není divu, začíná se stmívat a ochlazovat, musela jsem tu prosedět celý den.
Vyjdu ven ze hřbitova a pomalými kroky se dostávám blíže k centru města. Nestačím se divit, co všechno se děje kolem. Okna jsou rozbitá, nábytek leží na chodnících, každé dva metry se najde skupinka lidí, která se hádá a dokonce i bije. Pak mě málem srazí paní, která rozčíleně vyběhla z domu, práskla za sebou dveřmi a křikla : "ROZVEDU SE S TEBOU!" Ani se mi neomluvila a ještě se začala rozčilovat, co se tu motám. Co se to děje? Vůbec to tu nepoznávám. Je jiný, než když jsem tudy šla ráno. Vypadá to, že vymizela všechna láska.
A poté mi to dojde. Ten anděl, který umřel, byl andělem lásky, která se s jeho odchodem vytratila. Ale co teď s tím mám dělat?! A proč vlastně nejsem i já jako ostatní? Chvíli přemýšlím, ale pak mě to napadne. Vždyť mi zůstala kapka ze zátky na prstech. To je ono! Musím zachránit svět a zařídit, aby každého na tomto světě zasáhla kapka voňavého zázraku.
Při této myšlence mě začalo lechtat něco na zádech. Chtěla jsem se poškrabat, ale najednou mi vyrostla velká, zářivá křídla. Stala jsem se anděle. Novým andělem lásky. Je to nádherný pocit, ale i velká zodpovědnost. Postarat se o lásku na celém světě není jednoduché. Naštěstí mě napadlo, jak docílit navrácení lásky.
Zamávám křídly a letím. Pořád výš a výš, až jsem u načechraného mráčku. Kapnu do něj pár kapek lásky. Mrak se začne převalovat a mění barvu. Už není bílý, ale tmavě růžový spíše do červena. Sotva se ho dotknu, praskne a začíná pršet. Na zem se snáší voňavé kapky lásky. Svět je zachráněn. I já splnila svůj úkol.
Cítím jak blednu a postupně se vytrácím...