Září 2007

Smrt

28. září 2007 v 17:10 | Lucy |  Má tvorba
Jednou takhle pozdě v noci
sním i přec, že bdím.
Vím, že nic není v mé moci,
- divný úkaz zřím.
Oslnivá záře jasná
oslepí mě včil.
Žeby přišla smrt předčasná?
- nevím, zda jsem žil.
Tiché kroky, závan větru,
mrazení v zádech mám.
Vejde člověk v tmavém svetru,
přichází zcela sám.
Velké ruce, křivý nos.
na zádech hrb má,
jdoucí bez bot, zcela bos,
květinu mi dá.
"Co zde hledáte?
Naháníte strach!
na co čekáte,
jste-li snad můj vrah!"
Skřehotavý hlas
protne ticho mlčenlivé,
snad zastavil se čas
- jen vyčkávám trpělivě.
"Poutník jsem a žízním
-zcela unaven
a hlady se trýzním
-už snad padám jen.
Proto úpěnlivě prosím,
smím - li zde spát,
neštěstí ještě nenosím
- byl bych moc rád."
Moje oči zalesknou se,
stéká slza po tváři
a ten člověk najednou se
velmi divně zatváří.
Jeho dosud modré oči
mění se a divně hoří.
Ruce velmi divně stočí,
cos na čele se mu tvoří?!
Velké drápy, ostré zuby,
dravé oči krvavé.
Dlouhá slina stéká z huby
na jeho ruce ledové.
Hrůza mě jímá,
velký strach mám,
on ho však vnímá
- jsem tu s ním sám.
Rohlédne se kolem sebe,
ostrý kámen v ruce má,
vnímám jenom čisté Nebe,
poslední ránu mi dá...

Kopretina

28. září 2007 v 15:49 | Lucy |  Má tvorba
Tato básnička je napsaná pro Jaňulku k svátku, který už měla dávno, ale já to sem dával až teď.
Zvadlé bílé okvětí
kopretiny čisté
jen život se smrtí
- to jediné máš jisté.
Kapky deště smáčí kvítí,
to kvítí, které uvadá,
slunce na ně nezasvítí
- postupně se rozpadá.
Stejně jak ta kopretina
i my jednou zvadneme,
zbyde z nás jen umělina,
snad vzlétneme do Nebe.