Prosinec 2007

Pomoc světu

28. prosince 2007 v 3:20 | Lucy |  Má tvorba
Vycházím ze dveří s pocitem, že nepatřím na tento svět. Každý člověk kolem mě je něčím nadaný, má v sobě talent, kterým pomáhá lidem a tím i této planetě. Jen já stále ještě netuším, čím bych mohla obohatit blízké. Snad jen tím, že mi nic nejde, na co sáhnu, to zkazím. Při umývání nádobí mi z rukou padají hrníčky na zem a jsou roztříštěny na stovky malých kousků. Při tenisu, do kterého mě nutí táta, trenéra trefím míčkem do hlavy - a to několikrát po sobě během jedné lekce. Ruce mě neposlouchají a raketa se podivně viklá, až se vysmíkne a odletí pryč.
Takto zamyšlená procházím ulicemi. Nevnímám okolí, jako bych měla klapky na očích a špunty v uších. Něco mě vytrhne z přemýšlení, snad je to zvuk kamínku, do kterého jsem kopla a on odletěl o kousek dál. Nevím, co se se mnou stalo , ale najednou si začínám všímat lidí kolem sebe. Ano, tak tenhle pán s kufříkemje velice unavený, určitě toho má mnoho v práci a doma ho ještě čeká rodina, které se musí věnovat. A tahle slečna se velice trápí, nejspíše kvůli nějaké velmí blízké osobě, která ji zradila.
Chodím takhle ještě dlouho a prohlížím si okolí. Těžko říct, co mě to popadlo, nikdy dříve se mi nestalo, abych se zabývala trápeními cizích lidí. Tímto způsobem dojdu až do nedaleké botanické zahrady. A najednou mě něco zarazí. Stojím u vstupní brány a jsem ohromena, ani pohnout se nemohu. Vždyť já zapomněla, že je jaro a vše kolem se tak nádherným způsobem probouzí. Procházím mezi květinami, nasávám tu překrásnou vůni poupat, slunce a čerstvě rozmrzlé půdy. Až po delší době se proveru a jsem schopna vnímat i to ostatní. Mezi růžičkami sedí sýkorka a pije vodu z listů. Na tento úžasný okamžík čeká mladý fotograf a jakmile ptáček skloní hlavičku, muž začne zběsile cvakat fotoaparátem. Oči má rozzářené a rty se pohybují vešťastném úsměvu. O kousek dál sedí na břehu jezírka mladá dívka s krásnými hnědými vlasy, v ruce drží náčrtník a vedle sebe má položeny pastelky. Chvíli nepřítomně hledí na přirodu před sebou, pak po dlouhém přemýšlení uchopí jednu ze svých výtvarných pomůcek a pustí se do díla. I když pohled na rodící se dílo je úžasný, jdu dále. Úzký chodníček mě vede mezi kopretinami, krásnými keři a spousty dalších rostlin, o kterých jsem dříve neměla ani ponětí.
Přicházím do rozkošného parku, který je součástí velkého areálu zahrady. Na plácku porostlém čerstvou a nadýchanou trávou trénují dvě malé holčičky všelijaké gymnastické cviky. Jsou velice ohebné a jejich paní cvičitelka by z nich jistě měla velkou radost. O několik metrů dál sedí asi patnáctiletý hoch s kytarou, ze které se linou líbezné tóny. nejsou to akordy z rockových písniček, ale Bachovo Bouree. Je to nádherná kulisa, která doplňuje tuto jarní atmosféru.
Teď už vím, že každý se pro něco narodil - i já...Vždyť na světě je tolik činností, které jsem ještě nezkusila. A to, že mi nejde tenis neznamená, že jsem neschopná. Je mi teprve šestnáct let a mám ještě spoustu času objevovat to, v čem bych snad mohla být dobrá. A nyní věřím tomu, že každý z nás si svého koníčka objeví. Chce to jen nebát se poznávat nové věci a dívat se kolem sebe. Jsem si jistá, že každému se jednou rozzáří oči nadšením z činnosti, která ho baví... Teprve potom přijdeme na to, že jsme pro tento svět něco udělali - že jsme ho naplno prožili....

Bílá smrt

23. prosince 2007 v 22:34 | Lucy |  Má tvorba
Leží v posteli a všude kolem ní je vše bílé. Stěny, podlaha, lampa i malá pípajicí skříňka. Bílá - barva čistoty,nevěst, andělů a jakési záchrany. Taková je dnes, ale jen málokdo ví, že dříve byla barvou smutku. Ale ona to ví. Rozhlédne se kolem a její mysl obepne temný mrak. Jak ráda by vstala, sama se nadechla, protáhla a šla se projít třeba do parku. Co by dala za to, kdyby se mohla sama najíst, napít a nemusela mít v těle napíchané všelijaké hadičky. Ale i tohle všechno by oželela, jen kdyby věděla, proč tu leží. Jak šťastná by byla, kdyby za ní kdokoliv přišel, chytl jí za ruku a ujistil, že vše bude dobré. Ne, nikdo takový už není, zůstala sama. Sama na celý svět a na boj s ním. Jenže teď už ví, že to nezvládne. Ví, že boj její osoby proti osudu má předem prohraný. Ale i přesto doufá, modlí se a především věří - v sebe, v Boha, a v to, že třeba jednou zjistí, co se stalo.
Oči má zalité slzami, bílá barva strašlivě oslňuje a tak je raději zavře. Co na tom, že je zavírá naposledy. Ona to neví, netuší, že opouští svět, kde zůstala úplně sama. Umírá s vírou, že vše bude dobré. Umírá kvůli kamarádovi, kterého chtěla zachránit. Ano, zachránila ho, ale za cenu své smrti. Neví, že není opravdový kamarád. Ten by se na ni nevykašlal, přišel by za ní poděkovat a hlavně utěšit ji a ona by nebyla tak sama...

Poutník

17. prosince 2007 v 16:40 | Lucy
Poutník jdoucí tunelem,
vláčí s sebou strach.
je si jist svým údělem
- stává se z něj vrah.
Zabil naději,
co v srdci měl.
Byl by raději,
kdyby žít směl.
Jenže život bez naděje
nemá cenu žít.
Osud do vínku naleje
mrtvou vodu pít.
S odporem vypije
svůj kalich hořkosti,
ze světa odlije
- svůj život odhodí.

Dítě

11. prosince 2007 v 9:17 | Lucy |  Má tvorba
Kráčí cestou v tmavém lese,
ubývá jí sil.
Velkýhřích si s sebou nese,
zastaví se včil.
Sklopí krásné modré oči,
které smutek zahalil,
celý svět se teď zatočí,
všechnu radost odplavil.

Bez naděje, beze studu,
šaty bílé odhodí
a se slovy ,,ZDE NEBUDU!"
Kamenem se zavraždí.
Nikdo nemá ponětí,
co to pro svět znamená,
že přišel o dva životy
- o dívku a dítě bez jména